Lucie Dlabolová zpívá zpívá o stesku, vykořeněnosti, pomíjivosti i snění. Podvratný humor, kabaretní melodie, mollová melancholie samozřejmá jako dech. Divoká zemitost, šumění zahrad, radost i pláč.
Zhudebňuje vlastní texty i básně jiných autorů – Jána Sedala, Dory Kaprálové, Hanky Voříškové. Zahraje i pár písniček svého táty Jiřího Bulise. Luciin zpěv a hru na klávesy doprovází v jemných linkách kytara Jana Páchy. Společně mísí křehkost a intimitu s občasnými drzými i divokými akcenty.